Při Noci kostelů jsem se stala poutníkem mezi zážitky

Pětačtyřicet brněnských kostelů a modliteben nabídlo dnes zážitky, program a atmosféru jako žádný jiný večer v roce. I když obvykle do svatostánků rozjímat nechodím, teď svírám v ruce červenou brožuru s mapkou a vyznačenou trasou.

„Filipe, to je lidí,“ šveholí holčička směrem ke svému bratrovi a přitom mi dává první razítko do brožury z minoritského kostela sv. Janů. Mám totiž cíl. Toužím získat unikátní certifikát poutníka. K tomu ale potřebuju zaplnit ještě minimálně devatenáct prázdných míst v brožurce razítky z brněnských architektonických skvostů. Proto se příliš nezdržuju.

Do dveří dalšího kostela, tentokrát v Židenicích, ochotně zve prošedivělý muž. „Pojďte, vevnitř to máme krásné,“ vybízí s úsměvem. Zatímco v husitském chrámu Spasitele obdivuju dobové fotografie, v klubu Suterén pod chrámem děti řádí na trampolíně a tvoří výtvarná dílka.

V kostele Nanebevzetí Panny Marie nacházím papírovou schránku. Není obyčejná. „Modlitba za rodiny. Na lístečky můžete psát své vlastní prosby, které chcete, aby při modlitbě zazněly. Lístečky vložte do této krabičky,“ je napsáno na cedulce. Vkládám tedy svou vlastní prosbu. Zpívají k tomu děti, jejichž hlasy se odrážejí od klenby kostela a vinou se prostorem. „V roce 1943 poškodilo tento kostel bombardování,“ zaslechnu ještě na odchodu část výkladu.

Na své cestě za razítky nejsem zdaleka sama. V tramvaji číslo tři mířící na Malinovského náměstí postávají i posedávají desítky lidí se známou brožurkou. Když chci trefit do dalšího svatostánku, stačí vystoupit a jít s davem.

Venku před sv. Tomášem děti sprejují na kartonové zdi a kreslí svou rodinu. Tady se mi obzvlášť libí. Procházím kostelem, který je zaplněný usmívajícími se lidmi. Zapaluju svíčku a pokládám ji mezi desítky ostatních.

„Je to prosba. Takové přání do budoucna,“ vysvětluje muž v tričku Noci kostelů. V deníčku mám v ten moment pouze devět razítek a certifikát poutníka mi tak uniká. Ale vůbec mi to nevadí.