Báječní muži a ženy závodili na báječných strojích

Brno-střed – Historické kostýmy, bicykly z dob dávno minulých a moře adrenalinu. Všechno v kombinaci s periodickými startovními výstřely, které vpouští na brněnském náměstí Svobody na trať Brněnské míle velociped jednotlivé závodníky. Ve vzduchu je cítit nervozita a déšť. První ke sportovním akcím neodmyslitelně patří, druhé se, pro závodníky i diváky naštěstí, ani s přibývajícími hodinami nenaplňuje. Ojedinělý závod začíná.

Těsně před jedenáctou to na náměstí vypadá skoro jako každý jiný den. Jediným nápadným prvkem jsou oranžové kužely a páska, které ohraničují trasu. „Přišla jsem se podívat na bratra, nemá sice přímo velociped, ale historické nízké kolo. Je to rodinné dědictví, bratr si ho zrenovoval a teď na něm závodí,“ vysvětluje přihlížející Hana Mašková, co ji dnes na náměstí přivedlo.

S úderem jedenácté zní slavnostní famfára a pod pódiem, ze kterého všechny přítomné zdraví moderátor, se začínají shromažďovat lidé všech věkových kategorií v dobových kostýmech sedící na roztodivných dopravních prostředcích. „S manželem jsme tu už poněkolikáté. Historická kola jsou našim koníčkem odjakživa,“ vypráví dáma v rudočerných večerních šatech a výrazném klobouku s růží své neméně nápadné sousedce, která má po boku kolo celé ze dřeva.

„Na trase jsou koleje, lidé, zatáčky, úzké uličky a nerovné povrchy,“ varuje závodníky hlavní rozhodčí Antonín Dostál a vyzývá je, aby se seřadili na startu a přes sedm set metrů dlouhou trať si alespoň jednou projeli.

„Brněnská míle nemá totiž jako ta anglická tisíc šest set metrů, nýbrž je přizpůsobena možnostem Brna a měří pouze okolo sedmi set třiceti metrů,“ vysvětluje vzápětí rozhodčí Dostál. Přeje také štěstí všem zúčastněným a vyjadřuje naději, že vyhrají ti nejlepší. Neopomene však zdůraznit i zdravotní a zábavní aspekt celé akce.

O půl dvanácté se už dá napětí doslova krájet. Na startu jsou seřazeni závodníci první kategorie – plášťová kola muži. Ozývá se výstřel a první ze závodníků vyráží s vervou společnou všem přítomným na trať. Rozhodčí nechávají mezi závodníky jen malé rozestupy, proto mají pořadatelé hlídající přechody přes trať hodně napilno.

O pár minut později muže se stejným nasazením střídají ženy. Hřeb dopoledne má však teprve přijít. Další kategorií je totiž časovka vysokých kol, které se účastní i desetinásobný mistr světa v jízdě na vysokém kole Josef Zimovčák. „Ježiši, tati, podívej, jak vysoko jede,“ tahá malá holčička za rukáv tatínka a ukazuje na cyklistu, který okolo ní projíždí zhruba v trojnásobné výšce, než je ta její.

To už se ale zpoza zatáčky ozývají nadšené ohlasy přihlížejících a hned za nimi se objevuje první závodník z kategorie drezín a kuriozit. Jede sice na stroji podobném bicyklu, nešlape ovšem na pedály, ale odráží se nohama přímo od země. Kolo totiž žádné pedály nemá. Pouze primitivní řidítka, dvě kola a vpředu štít ve tvaru hlavy koně. Je celé ze dřeva a v kombinaci se závodníkovým moderním cyklistickým dresem působí komicky.

Miláčkem publika se však nakonec stává zhruba šedesátiletý cyklista. Kromě elegantního obleku ho zdobí i flašinet zavěšený na krku, jehož kličkou při jízdě na kole volnou rukou otáčí a baví tak diváky i francouzskými šansony.