Technický ředitel Ignis Brunensis Jaroslav Štolba: Povinná skladba musí týmům umožnit exhibovat
Když v době, kdy přehlídka Ignis Brunensis začínala, nebylo běžné, aby soutěžící na ohňostrojných festivalech pracovali s povinnou skladbou, jak jste podobný nápad dostal?
Poprvé jsme se s tím setkali na festivalu v Paříži, který se konal v areálu Chantilly Chateau. Dnes už tato akce neexistuje, ale na začátku tohoto století patřila k největším festivalům světa. My jsme se ho účastnili právě v té době a zaujalo mě, že tam byla povinná část, která navíc byla velmi složitá, šlo o skladbu Igora Stravinského. Okamžitě po návratu domů jsme zařazení povinné skladby diskutovali a jako prvního povinného autora pro brněnský festival jsme zvolili Leoše Janáčka a jeho Sinfoniettu. Bylo zajímavé sledovat, jak hudba, na kterou my reagujeme úplně přirozeně, může být pro zahraniční tvůrce nová a jak na ní mohou mít až absurdní reakce.
Vzpomínáte si na nějakou obzvláště netradiční nebo úsměvnou reakci některého z designérů?
V roce 2014 se festivalu zúčastnil řecký tým. Jeho designér Pavlos Nanos komponuje show výhradně na své chatě v olivovém háji, kde má klid. Čas tam tráví se svým psem, který bývá při programování show naprosto klidný. Když ale Pavlos vytáhl naši povinnou skladbu, šlo o tanec Dymák, pes začal neklidně pobíhat. Pavlos i s přáteli pak zkoušeli pouštět různé typy hudby, jazz, rock, hlasitou, tichou, a zvíře bylo neustále v pohodě. Až pustili naši povinnou část a pes opět okamžitě vylítl z pelechu.
Podle jakých kritérií povinnou skladbu pro daný ročník volíte?
Každý rok je jiný. Někdy je téma festivalu naprosto jasné, třeba jako loni oslava sta let československé státnosti, a tím je daná i povinná hudba. Pokud je například olympijský rok, není problém použít Olympic Spirit od Vangelise, který znají lidé po celém světě. Když to ale jde, snažím se být apolitický, teď už jen čekám, kdy různá výročí skončí.
Pokud nejste limitovaný třeba zmíněnými výročími, podle čeho skladbu vybíráte, snažíte se třeba zvolit hudbu, u které se dá předpokládat, že ji týmy budou znát?
Výběr povinné skladby se také vyvíjel a není směřovaný přednostně k něčemu známému nebo neznámému. Skladba by spíš měla nabízet všechny možné polohy od rytmických po emotivnější, aby se v jednom úseku mohli všichni předvést ve smyslu využití materiálu a techniky. Skladba má dát designérům příležitost exhibovat, předvést se. Když je složitá, musí přemýšlet, jak ji zpracovat, aby vynikli, protože povinná část je ta, jejíž provedení se porovnává. Na srovnání se těší také diváci.
Myslíte, že je dokáže na festival nalákat právě tahle dvouminutová část?
Jak jsem zachytil z mnoha reakcí, tyto pouhé dvě minuty často způsobují, že lidé chtějí sledovat všechny soutěžící, chtějí vidět, jak zpracují stejnou skladbu. Právě v tom totiž dokážou spatřit rozdíly mezi týmy, vidět, že ji každý vnímá jinak a dá se zpracovat různými způsoby.
Která z povinných skladeb vám za dvaadvacet let existence festivalu utkvěla v paměti nejvíc, ať už kvůli reakcím zahraničních týmů nebo kvůli zajímavému provedení?
Vyzvedl bych Bugatti Step od Jaroslava Ježka, který jsme zadali v jubilejním dvacátém ročníku. Skladbu mimořádně ocenili všichni účastníci. Bugatti Step jim umožnil technickou exhibici, vyžadoval, aby byli přesní. V tom roce se festivalu zúčastnil španělský tým Pirotecnia Ricardo Caballer. Když jsme designérům poslali Ježkovu hudbu, španělský designer spotřeboval zhruba 1 600 povelů na dvě minuty povinné části, přičemž jich na celou osmnáctiminutovou show měli pouze o 1 800. Takže povely na Ježka museli nakonec redukovat a velmi je to mrzelo.
Je podle vás řazení povinných skladeb pro týmy spíše inspirací, nemůže je to někdy naopak svazovat?
Někdy ano, pokud je například tématem kulaté výročí republiky a jde o českou skladbu, dá se předpokládat, že všichni budou volit trikoloru. I proto jsem zastáncem toho, že povinná skladba má být něco, co je dostatečně svobodné, aby vznikaly svobodné show. Myslím, že v Brně jsme celkem uvolnění, třeba v Hannoveru je obří festival, kde bývají velmi těžké skladby, u kterých člověk často přemýšlí, proč bylo nutné zvolit tak náročnou hudbu. V Brně mají diváci šanci vidět skutečně svobodné pyromuzikály, které bývají kvalitativně lepší než ohňostroje na zakázku, jelikož každý designér o nich víc přemýšlí, chce se předvést a jde pro něj o srdeční záležitost. Kdybychom o podobnou svobodu přišli, festival by skončil.
Letos jako povinná skladba nad přehradou zní charleston. Proč padla volba právě na něj?
Charleston se jevil jako vhodný k Brnu, studentskému městu, které letos slaví výročí tří univerzit. Hledal jsem proto něco uvolněného, co se tančilo před sto lety. Charleston je hudebně zajímavý, navíc jde o vysoce pozitivní tanec. Věřím, že úsměv, který vyvolává na tváři, můžeme v dalších ročnících festivalu dotáhnout ještě dál. Našim přáním je, aby povinná skladba v Brně měla jiný motiv než jen vzdát hold nějakému výročí. Pokud budou ohlasy na charleston dobré, můžeme se v roce 2020 těšit na rokenrol.
Autorka: Eliška Gáfriková