Chci do nebe, chci letět jako pták. Reportáž z letu horkovzdušným balonem

1/6/2019

Příroda na Brněnské přehradě se teprve probouzí. Na hodinkách je půl šestého ráno. Koutkem oka si všímám jednoho stejně ospalého člověka jako já. Za ním je další - a tak za patnáct minut je nás už plná louka. Za chvilku už je slyšet hluk motorů. Jsou to auta s vleky, na kterých jsou naloženy horkovzdušné balony.


Ospalost ihned mizí a místo ní z očí diváků září nadšení a zvědavost. Každý opatrně přistupuje blíž ke svému balonu, aby si mohl prohlédnout vybalování a nafukování. Dnes poletí šest balónů. Některé jsou pro tři až pět pasažérů, některé pro deset. Já poletím balonem, který má deset míst. Pilotem mého dnešního letu je Tomáš Stejskal. Je to skutečný profesionál, horkovzdušným balonům se věnuje více už než dvacet let. A spolu se svou manželkou Petrou Stejskalovou je ředitelem Balloon Jamu.

Příprava na odlet netrvá dlouho, čas utíká velice rychle, zejména když pozorujeme jak důkladně a profesionálně piloti a jejich pomocníci připevňují hořák ke koši, jak ho zkoušejí a naplňují kupole studeným vzduchem.

Před odletem čeká všechny pasažéry ještě krátká instruktáž. Podle pilota Stejskala je důležitou částí letu přistání. „Jestli je dosednutí něžné nebo drsné, zaleží na tom, jaké jsou v místě přistání podmínky, jak tam fouká a jak se to pilotovi povede. Proto je potřeba být vždycky připravený i na tvrdší přistání," říká.

A najednou už balon stoupá vzhůru. Prvních pár minut jsem hodně nervózní. Držím se poutka v koši pevně z obou stran. Nevšímám si ničeho kolem sebe, jen pozoruju, jak se ode mě země vzdaluje a auta víc a víc připomínají dětské hračky.

Ale ve výšce pět set metrů už se pomalu zklidňuju. Otevírá se přede mnou kouzelný pohled na Brno a okolní krajinu. Lidé kolem mě už dávno fotí a baví se mezi sebou. Někteří obdivují Pálavu, roztaženou nedaleko pod námi, jiní se nemohou dohodnout, co je to v dálce za červenou louku.

Nejvíce mě fascinují okamžiky ticha. Ve vzduchu je příjemné ticho, které občas přerušuje štěbetání ptáků, hluk aut a hučení hořáku.

Letíme směrem na jihozápad, jelikož v tady převažuje jihozápadní vítr. „Nese nás sedm tisíc metrů krychlových vzduchu, který je ohřátý na osmdesát čtyři stupňů Celsia a letíme rychlosti osmnáct kilometrů za hodinu," informuje pasažéry pilot Stejskal.

Doba letu je hodina a dvacet minut. Balon začíná postupně klesat, poklidně míjí elektrické dráty a stromy a přistává hned na kraji kukuřičného pole. Dětský sen mnohých pasažérů se splnil. I můj. Kdo by se nechtěl proletět v oblacích pod nekonečným nebem jako pták.

Přistáli jsme vedle Ivančic. Podle staré tradice každému, kdo poprvé letěl balonem a šťastně přistál, patří nové jméno podle místa jeho přistání. Balonářský obřad začíná zapálením maličkého pramenu vlasů, který je okamžitě uhašený šampaňským a končí slavnostním předáním nového křestního listu. Teď se mezi vzduchoplavci budu představovat už jen jako Máša z Ivančic.

Marzhan Adilova
Autorka je studentkou žurnalistiky na FSS MU v Brně,
více informací na www.munimedia.cz

Fotogalerie: Robert Vystrčil
cz en