Nadhled je potřeba. Z horkovzdušného balonu ho mít budete

Na golfovém hřišti v Žabovřeskách postává asi třicet lidí. Je přesně šest hodin ráno. To není doba na golf. Sobotní sluníčko svítí a krásně hřeje, přesto má většina dlouhé kalhoty a bundy. Všichni netrpělivě přešlapují. Čekáme, až přijedou terénní auta s vleky, na kterých jsou naložené horkovzdušné balony. Všechny pojí chuť podívat se na Brno z výšky a zažít něco nového.

Když se na příjezdové cestě k areálu objeví první auto, všem se na tváři rozzáří úsměv. Na louce vedle golfového hřiště organizátoři vybalují osm balonů. Předstartovní přípravy trvají přibližně patnáct minut, balonáři svou práci zvládají skvěle. Stroje jsou připraveny k odletu, chybí jen krátká instruktáž od pilota.

„Za letu nekuřte, všechny batohy přicvakněte na karabinu. Až budeme všichni na palubě, zeptám se, jestli můžeme letět. Pokud budete souhlasit, vyrazíme," poučuje všechny pasažéry pilot Pavel Měřínský.

Dnes bude velitelem celé letky. Na některých lidech je vidět nervozita z nadcházejícího letu, ale u většiny převládá touha vznést se do oblak. Odlepujeme se od země a v tichosti stoupáme vzhůru spolu s dalšími sedmi balony. Nervozita je pryč, pilot to zvládl skvěle. Ještě aby ne, je to jeden z nejzkušenějších balonářů v republice.

Plujeme směrem k jedné z nejdůležitějších brněnských budov - Fakultní nemocnici v Bohunicích. Letíme na jihozápad. Po cestě prolétáme nad výstavištěm. Některé balony klesají a vznáší se nad pavilonem Z, který je neodmyslitelnou součástí veletrhů.

„Za pět minut budeme křížit vaši osu, letíme na Ořechov," komunikuje Měřínský s tuřanskou letištní věží. Celou dobu, co jsme ve vzduchu, musí komunikovat s letištěm, protože jsme součástí letového provozu. Po půlhodině letu necháváme Brno za zády. Pole střídají lesy. Všechno je maličké, jako na dlani - vznášíme se ve výšce jednoho kilometru, nebýt ranního oparu, viděli bychom až do Rakouska. „Nelekejte se, hodně klesneme a poletíme kousek nad korunami stromů," informuje pilot. Zanedlouho svůj slib plní. Letíme tak nízko, že kdybychom chtěli, můžeme natáhnout ruku a utrhnout si list z korun stromů. Tváře spolupasažérů jsou plné nadšení a obdivu. Pilot řídí balon s neuvěřitelnou lehkostí a širokým úsměvem na tváři. Ani jednou nezavadil dnem koše o větev.

Moře stromů končí. Opět stoupáme. „Vidíš ten kopeček?" ptá se muž vedle mě. Od startu nepustil kameru z ruky, je z letu nadšený. Tak jako všichni na palubě. „Pod tím kopečkem jsou čtyři velké bunkry, dřív tady sídlila protivzdušná obrana Brna," poučuje mě muž s kamerou. Pozvolna klesáme. Pilot připomíná, jakou pozici je třeba zaujmout při přistání. Všichni se chytají držadel uvnitř koše a očekávají drtivý dopad. Opak je pravdou. Přistání jako v bavlnce, nikdo skoro ani nepocítil, že už nejsme ve vzduchu, ale stojíme na poli. „Jsem nadšený. Nahoře je to úplně něco jiného. A přistání bylo naprosto exkluzivní," svěřuje se po přistání Miroslav Gottvald. Stejně hodnotí zážitek dnes zřejmě nestarší pasažérka Alena Sochorová, které je devětasedmdesát let.

V následujících pěti minutách začínají přistávat další balony a přijíždí doprovodná auta. Všichni se dávají do práce. Rozložit koš, zabalit vše do tašek, srolovat a natěsnat balon o objemu sedm tisíc metrů krychlových do pytle metr krát metr. Docela fuška.

Po práci přichází odměna. Organizátoři přinášejí láhev šampaňského a na řadu přichází slavnostní balonářský křest pasažérů. „Ve jménu větru, země, ohně a šampaňského," křtí nás Pavel z Chrlic. Podruhé jsem se narodil. Tentokrát, podle místa přistání, jako Jan z Ořechova.

Jan Menšík
Autor je studentem žurnalistiky na FSS MU v Brně,
více informací na www.munimedia.cz