Reportáž: Plula jsem v oblacích

Brno, přehrada - Na louku u brněnské přehrady se sjíždějí auta s neobvyklým nákladem. Na každém přívěsném vozíku trůní obrovský koš. Je po šesté hodině odpolední a prostor se začíná plnit dětmi i dospělými. Všichni netrpělivě čekají, až modré nebe zaplní pestrobarevné horkovzdušné balony. Ještě pár minut si počkají.

„Tati, další balon," šveholí malý kluk v modré kšiltovce. Na louku přijíždí poslední vůz. Pár minut nato se piloti scházejí v hloučku. „Vítejte na letošním Balloon Jamu. Poletí patnáct balónů, doufám, že si pořádně zalítáme," říká nadšeně muž v tričku s nápisem balon.cz.

Vzápětí kdosi vypouští malý červený balonek, který stoupá vzhůru. Všichni ho napjatě pozorují. Nevím, co je na něm tak zajímavého. Vždyť je to obyčejný balonek, říkám si.

„Podle toho kam letí, se odhaduje směr letu," vysvětluje ochotně vedle stojící muž, který se přišel na starty balonů podívat.

Pasažéři jsou rozděleni. Piloti připraveni. Zbývá už jenom přichystat balon k letu. V dolní části louky už šest chlápků manipuluje s nějakým velkým pytlem. Je v něm žlutý horkovzdušný balon, který pánové rozprostírají před proutěný koš pro posádku.

Mezitím pilot upevňuje na koš plynové hořáky. Následuje hořáková zkouška, která nejde ani přeslechnout ani přehlédnout. Všichni přihlížející mají co dělat. Zatímco někteří rozmotávají balon, pilot chystá ventilátor. „Nohou přišlápnout lano a držet tak, aby vzduch z ventilátoru mohl volně proudit," přikazuje pilot Tomáš Čandrla, balonářským jménem Tomáš z Bavor.

Po bezpečnostních pokynech je vše připraveno. Dobrodružství může začít. Pilot zve pasažéry na palubu se slovy - foťte, kochejte se krajinou a máte-li na co, ptejte se; let je váš. V tom okamžiku už jsme ztratili půdu pod nohama, nejsme na zemi, ale spolu s dalšími balony míříme vzhůru. Za novými zážitky. Na palubě je šest lidí a nejen já jsem prvoletec. Na palubě jsou nováčci tři.

Plujeme nad třpytící se brněnskou přehradou. Počasí je ideální. Slunce svítí a fouká mírný větřík. Jediné, co se na nebi pohybuje, jsou horkovzdušné balony s nadšenými pasažéry, kteří si navzájem mávají. V dálce vidíme Dukovany. „Jak rychle letíme," ptá se jeden z pasažérů. „To ti řeknu naprosto přesně. Teď je to 18,5 kilometrů v hodině," odpovídá pilot. Využívám jeho ochoty a ptám se, jak jsme vysoko. „Teď takových 250 metrů. Jakmile se dostaneme dál, vystoupáme asi do tisíce metrů nad zemí," říká pilot.

Všechno kolem se zmenšuje. Stoupáme. Pohled na překrásnou krajinu, fascinující výhled do dálky a modré nebe mě pohlcuje. Nechci, aby to dobrodružství skončilo. Majestátně plujeme po obloze. Pod námi mizí hrad Veveří. V ten moment je tak malý, že by se mi vešel do dlaně. Vlastně celý pohled je jako na dlani. „Máme pod sebou kilometr," usmívá se pilot.

Stejně jako letí náš balon, i čas utíká rychle. Pomalu se blížíme k zemi. Je čas rozhlédnout se po místě, kde bychom naši cestu mohli zakončit. Vidíme prostornou louku, pro přistání ideální, a tak klesáme. Prolétáme kolem stromů. Dno koše do nich naráží. V mžiku pak cítíme další mírný náraz a jsme na louce, do té doby pro mě neznámé. Po pár minutách nás pilot vítá na zemi.

Opouštíme palubu a pak nás čeká překvapení. „Každý prvoletec musí být řádně pokřtěný. Dostanete balonářské jméno, které se skládá z vašeho křestního jména a místa přistání. Přistáli jsme u Braníškova, a tak všichni tři budete z Braníškova," vysvětluje pilot Tomáš z Bavor a já si uvědomuju, že jeho první přistání bylo v Bavorově.

Vzápětí všichni klečíme na pravém koleni a zkušený pilot nás křtí. „Ve jménu větru, který nás unáší, ve jménu země, kam se všichni rádi vracíme, ve jménu ohně, který nám dává sílu a ve jménu vody, která je základ všeho živého," s těmito slovy Tomáše z Bavor se stávám Karolínou z Braníškova. Držím svůj křestní list a jsem na sebe pyšná.

„Na samá měkká přistání," připíjíme si šampaňským. S úsměvem si ťukám skleničkou s ostatními a užívám si poslední střípky kouzelné atmosféry. Dnešní den byl pro mě jiný, výjimečný. Už vím, jaké to je lítat v oblacích. Proč stát pořád nohama na zemi?

Fotogalerie: Karolína Křenková